Kalendář událostí

Předchozí měsíc Předchozí den Následující den Následující měsíc
Vyhledat

Koncerty

Dirigentský masterclass

pátek, 23. leden 2015
19:30

Lázně III Karlovy Vary

Mimořádné koncerty

 

MISTROVSKÉ KURZY V DIRIGOVÁNÍ

KONCERT VE SPOLUPRÁCI S HUDEBNÍ VYSOKOU ŠKOLOU VE VÝMARU

ANTONÍN DVOŘÁK: Polednice, symfonická báseň

LUDWIG VAN BEETHOVEN: Koncert pro klavír č. 3 c moll

DMITRIJ ŠOSTAKOVIČ: Symfonie č. 9 Es Dur

Tina Ronkin (Izrael) - klavír

dirigenti Tung-Chieh Chuang (Tchaj-wan), André Callegaro (Brazílie), Jan Wierzba (Portugalsko), Ustina Dubitzky (Ukrajina), Julian Pontus Schirmer (Německo)

Vedoucí projektu a umělecký garant dirigent Nicolás Pasquet

Koncert, který je pokračující spoluprací KSOS s Hudební vysokou školou ve Výmaru, zahájí symfonická báseň Polednice Antonína Dvořáka (1841 - 1904), jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob, světově nejproslulejšího a nejhranějšího českého skladatele vůbec.

Svět Erbenových balad byl Dvořákovi zřejmě velmi blízký a rytmika jejich veršů mu byla výraznou inspirací. Po návratu ze Spojených států zkomponoval skladatel roku 1896 čtyři symfonické básně, v nichž uplatnil svůj „vynález“: na mnoha místech je možno melodie přesně podložit Erbenovými verši. Někdy bývá tato forma Dvořákovi vytýkána pro přílišnou popisnost a rozvleklost kvůli lpění na detailech dějových linií.

Síla Dvořákova zhudebnění Erbenových balad spočívá v absolutním pochopení jejich svérázného koloritu a rytmiky veršů, ve ztotožnění se s mravními principy, na jejichž porušení Erbenovi hrdinové doplácejí, a v okouzlení jejich českou pohádkovostí. Dvořákovy symfonické básně se svojí specifickou metodou utváření témat, s mistrovskou instrumentací dotýkající se již místy impresionismu a s výrazně formulovanou atmosférou české pohádkovosti představují ojedinělý počin v dějinách české, ale i evropské programní hudby a tvoří neoddělitelnou součást autorova skladatelského odkazu.

Polednice je nejkratší z Dvořákových zhudebnění Erbenových balad, její stručnost plně odráží spád literární předlohy. Démonický zjev Polednice vystihuje skladatel působivě sledem akordů hraných sordinovanými houslemi. Leoš Janáček o tomto místu prohlásil, že vyznívá „tak pravdivě, že byste ten děsný stín nahmatat dovedli v těch divných, belhavých, nezvyklých a netušených krocích harmonických“.

Poté zazní Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll Ludwiga van Beethovena (1770 - 1827). Hudební génius, jeden z největších skladatelů všech dob, přímo i zprostředkovaně ovlivnil celou Evropu. Hudebně i myšlenkově dalece předstihl svou dobu, proto zůstal dlouho nepochopen, někdy i neuznáván. Jeho velikost dokázaly plně ocenit až pozdější generace.

Beethoven je dovršitelem vídeňského klasicismu a svým individuálním hudebním stylem otevřel dveře nové hudební epoše - romantismu. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo.

Klavírní koncert složil Ludwig van Beethoven v roce 1800. Premiéra se odehrála 5. dubna 1803, sólistou byl sám skladatel. Při premiéře zazněla také Druhá symfonie a oratorium Kristus na hoře Olivetské, obé rovněž premiérově. Třetí klavírní koncert Beethoven dedikoval princi Louisi Ferdinandovi Pruskému.

V době, kdy Beethoven psal tento klavírní koncert, prožíval velice těžké období svého života, jehož příčinou byla neúprosně postupující hluchota. Zřejmě proto dílem prostupují příznaky rezignace, vyjádření pocitů pochybnosti a zároveň naděje.

Klavír je zde samozřejmě sólovým nástrojem, Beethoven je však ústrojně začlenil do zvukového rámce celého tělesa, když tři věty koncertu koncipoval více jako symfonické části jednotného celku, nežli jako pouhý doprovod k dominujícímu klavíru. Myslí tak více na aspekt ryze hudební, nežli na vnějškový účinek efektních virtuózních ploch. Proto je třetí koncert právem považován za první z děl nové významové a obsahové etapy, kterou pak završili skladatelé období hudebního romantismu.

Koncert vyvrcholí Symfonií č. 9 Es Dur ruského skladatele a klavíristy Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče (1906 – 1975), jednoho z nejvýznamnějších představitelů hudební moderny 20. století. Výjimečné hudební nadání projevoval již od útlého věku. Svá studia na konzervatoři zakončil 1. symfonií. Poté tvořil díla avantgardního ražení a současně vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret hudby progresivních soudobých skladatelů.Po vpádu nacistických vojsk Šostakovič napsal 7. symfonii, věnovanou městu Leningrad, v jeho další tvorbě se výrazně odrazily tragické válečné události.

V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo podrobeno stranické kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel reagoval zjednodušením struktury svých skladeb. Na své vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vyniká zejména 10., 13. a 14. symfonie.

Šostakovičovu tvorbu představuje kolem sto padesáti opusů nejrůznějších hudebních forem, jimž co do počtu vévodí osmnáct symfonických děl, sborové skladby, koncerty, významnou součástí díla je rozsáhlá filmová a scénická hudební tvorba.

Devátou symfonii napsal Šostakovič v roce 1945. Autor zamýšlel tuto symfonii jako oslavu vítězství Rudé armády nad nacisty, se sólisty a sbory, výsledné dílo se však svou čirou a světlou náladou od původního záměru pompézního hrdinného pojetí dosti liší. Šostakovič a klavírista Svjatoslav Richter zahráli symfonii v čtyřruční úpravě pro hudebníky a kulturní činitele na začátku září 1945. V premiéře zaznělo dílo 3. listopadu 1945 v Leningradě v provedení Leningradské filharmonie pod vedením Jevgenije Mravinského na zahajovacím koncertu pětadvacáté sezony filharmonie. V programu zazněla rovněž Čajkovského Pátá symfonie a koncert živě vysílalo rádio.

Od premiéry neuplynul ani rok a sovětští kritici symfonii, nominovanou na Stalinovu cenu, odsoudili pro její „ideologickou slabost“, skladateli vytýkali, že v díle nereflektoval „pravého ducha lidu Sovětského svazu“.V podstatě ze stejných důvodů nebyla symfonie dobře přijata ani na Západě. Rozhodnutím Glavertkomu, ústřední cenzurní rady, bylo dílo 14. února 1948 zakázáno, spolu s některými dalšími Šostakovičovými díly. Z indexu byla symfonie odstraněna až v létě 1955.

Vedoucím projektu a uměleckým garantem je dirigent Nicolás Pasquet, který působí jako profesor dirigování na Vysoké hudební škole Franze Liszta ve Výmaru. V rodném Montevideu v Uruguayi studoval housle a dirigování, studia dokončil v Německu. Od roku 1981 působil jako dirigent s orchestry ve své rodné zemi. V roce 1987 získal první místo v mezinárodní dirigentské soutěži ve francouzském Besanconu. Pracoval s mnoha renomovanými orchestry v Německu i v zahraničí, jako šéfdirigent působil u orchestrů v Německu a Maďarsku. S různými orchestry vystupoval v Evropě, Americe, Asii, Austrálii i Africe. Profesorem na výmarské škole byl jmenován v roce 1994.

Zpět